wz

Poselství Všem Čtenářům

Ξ February 24th, 2008 | → 14 Comments | ∇ Osobní |

Vyjdu dneska ven a zjistím, že přišlo jaro :). Udělám si kávu, opřu se o starý stom, který na mě příjemně vrhá stín a pozoruji probouzející se jarní přírodu. Čárly běhá kolem mě a vnucuje mi svojí umělohmotnou pískající kost a nemůže pochopit, že mě ta jeho kost prostě nezajímá :). Ptáci zpívají v koruně stromu, protože neví, že večer tam vyleze naše Molly a nejmíň jednoho z nich zabije (jako mi včera přinesla komplet vnitřnosti z myši, hodná Mollynka).

Mám dobrý pocit, protože jsem zrovna dokončil zbytečnou maturitní otázku z češtiny na 8 stránek - Německy psaná literatura autorů židovského původu dvacátého století. Vůbec jsem to něměl v plánu psát, ale ráno jsem zapnul počítač, zjistil jsem, že mi nikdo nic nechce, na křepelkách není žádnej novej komentář (Kápl prohrál, ale překvapivě nereaguje …), tak jsem prostě otevřel můj krásnej ofís dvě ká sedm a ekrobet rýda a začal jsem opisovat. Moc nudná práce … upřímně, radši bych sekal trávník. Nemám tě rád Thorauschová, nemám … nemám a taky ti to nakonci roku pěkně řeknu, víš?

A taky se mi dneska zdál krásnej sen. Když jsem se probudil, byl jsem smutnej, že to byl jenom sen … proč nás Bůh obdařil sny? Je to jako falešná naděje - přesně takové hezké sny jsou. Užíváte si krásný sen, ve kterém máte to, po čem toužíte a potom se probutíte, vidíte jenom polštář, na nočním stolku poloprázdná sklenička s vodou a budík, ukazujíc půl desáté ráno. To uvědomění si, že vlastně nemáte to, co tak zoufale chcete, bolí. Pak mám do oběda náladu pod psa, ale vždycky mi zbývá naděje … to je pravda, to je většinou to jediné, co mi z mých snů zbyde.

Někteří lidé jsou více na zemi, někteří jsou více v oblacích a někteří to dynamicky střídají. Znám oba extrémy - totálního realistu a totálního snílka. Nechtěl bych dopadnout jako žádný z nich. Jsem myslím ta třetí skupina … nejvíc se mi líbí, ale také je hodně zrádná, protože přechody z reality do snu jsou nádherné a naopak přechody ze snu do reality jsou hrozné. Právě přechody zpět mě nutí chovat se cynicky k mnoha lidem. Když vidím, jak berou tu realitu vážně … prostě se k nim cynicky chovat musím, viď kykyno, viď Renatko? A ještě se mi to líbí … mám z toho přímo nelidskou radost.

Zadalší … Nebaví mě blogeři, kteří píší magazíny … píší detailně o suchých povrchních věcech, píší nadřazeným způsobem. Nebaví mě mladí blogeři, kteří píší, jako by na svůj věk posbírali veškerou moudrost světa a chtějí poučovat. Nebaví mě blogeři, kteří píší bezpředmětné články pro své malé stádečko lidí. A baví mě ti, kteří píší o sobě, kteří píší o svém životě, o svých názorech na život a na společnost. Baví mě ti, jež se nezajímají o to, kolik mají čtenářů a prostě píší, protože chtějí, protože mají potřebu sdělovat. Baví mě blogeři idealisté … nebaví mě blogeři realisté.
Evča mě chvíli bavila … bavila mě, přiznám si to, protože je to mladá slečna, co se tak trochu vymyká standardu (to jsem vám neříkal? miluju lidi, kteří se vymykají standardu, kteří jdou proti proudu, kteří vybočují z řady, kteří se nebojí razit si vlastní cestu bez ohledu na ostatní). Ona chvíli psala tak, že se k tomu dal napsat komentář, ale potom jsem, po chvíli počátečního nadšení (jak už to u mě bývá), otevřel oči. Ty články (update: jen některé z posledních) jsou prostě špatné … podobných článků si můžu najít tisíce, když budu chtít. Komentátoři jí tam píší jenom proto, že je to slečna Aj Tý. Slečna Aj Tý, tý se musíme zalíbit, musíme se vytáhnout, musíme komentovat všechno, co napíše (a za tím si pořád stojím … já se mezi ně vlastně řadím).

Další kategorie blogerů, kteří mě nebaví, jsou blogeři, mající blog na iDnes. iDnes je sice královské internetové zpravodajství, které jsem si navyknul denně aspoň dvakrát pročítat, ale blogeři jsou tam strašní. Povětšinou mladí ambiciózní nafoukaní realisté, věčně nadávající na levicovou politiku a našminkované slečinky, které se před hodinou vrátily z diskotéky, hodnotící volbu prezidenta tak klišovitým způsobem, že bych brečel. Blog tam mají třeba také takové osobnosti, jako Jiří Paroubek, nebo David Rath. Blog Davida Ratha jsem četl a docela mě překvapil … je to docela v pohodě typ, ale bohužel má tu smůlu, že byl médii (hlavně televizí Nova) roztrhán na kousky, takže komentátoři se zmůžou jenom na nadávky. I kdyby třeba David Rath chválil je samotné, zmůžou se jenom na nadávky a vsadil bych se, že to, co napíše, ani nečtou. Je to smutek.

Je vás málo lidé, co netrpíte tím, co v letech šedesátých vyjádřili pánové Simon a Garfunkel písničce Sound of Silence. Že už jsem se o tom zmiňoval nejméně stokrát? Ano, zmiňoval, je to totiž pravda. Dvacáté století je smutné století, dvacáté první bude asi ještě smutnější a já v něm budu muset žít … a vy také, lidé, jak vám mám říkat? Lidé mě blízcí. Je vás málo a možná si připadáte sami, ale sami nejste. Sami nejsme. Hledáme severní zdi a sami jsme pro jiné jejich pohledem severní zdí odděleni. Že nevíte, co je celá ta věc se severní zdí zač? Můžete si totiž pod tím představit co chcete … to já od vás chci … kdo si není schopen představit nic, než cihlovou seď na severu země, nepochopí asi nic z toho, co tady píšu a to je pro něj jedině dobře. Kdo si pod tím cosi představí, třeba mu bude celá ta věc dávat smysl a třeba mu to i udělá radost … … … … … a třeba mi přes ni ukáže cestu.

Rozhodl jsem se za žádný ze svých předchozích článků nenést zodpovědnost, rozhodl jsem se k nim nehlásit, protože se mi nelíbí. Byl jsem takový před rokem, ale teď takový nejsem, tak je prosím nečtěte, uděláte si falešnou představu o mně. Píšu tenhle weblog vlastně jako deník … je krásně vidět, jak se střídají reálné a snové roviny během etap mého života. Rozhodně nepíšu pro nějakou širokou oblast lidí a jsem si vědom toho, že valnou většinu příchozích mé problémy nezajímají, ale já je sem přesto píšu. Píšu je sem proto, že jednou může přijít někdo, koho to zajímat bude. Píšu to také proto, abych se jednou ohlédl zpátky a připomněl si, jaký jsem kdysi byl. Jsem si také vědom, že mám někdy sklony psát nadřazeně, tak mi to prosím odpouštějte, prosím.

Děkuji, že jste to dočetli až sem.
Yours Truly,
volunteer Michael Flannery,
Crossmaglen PIRA brigade,
24.2.2008

A ještě nakonec hezká citace, kterou jsem odchytil včera v southparku … byl to sice díl, kde se cartman nevědomky přidal k ilegálnímu spolku severoamerických pedofilů (:D … jo, jsou tam občas docela zábavný témata), ale to co řekl šéf toho spolku, se dá aplikovat na každého jedince a na každou skupinu, které nejde s mainstreamem (i na tebe, čtenáři, pokud jsi dočetl až sem):

For mankind, sometimes it’s easier to persecute, than to understand.

Možná to neřekl přesně takhle, ale v podobném slova smyslu.
A teď už se opravdu loučím.

 

Seriál, který nemá obdobu

Ξ February 23rd, 2008 | → 2 Comments | ∇ Neosobní |

A jedná se o oblast animovaných seriálů. Už mě začínalo štvát, že všechny seriály vždycky končí dobře a vždycky z nich plyne směšné ponaučení … očekává se totiž, že se na ně budou dívat děti. Tato skutečnost posouvá animované seriály směrem dolů.
Díky Bohu jsem narazil na jednu opravdu světlou výjimku … všechno začalo tím, že jsem na internetu shlédnul jednu z novějších epizod South Parku - Make Love Not Warcraft a následně Manbearpig. Překvapilo mě, jak si berou do rukou závažná společenská a politická témata a velmi chytrým, zábavným a realistickým způsobem je uvádějí na pravou míru. Mnohdy se tak směju, že musím pauznout přehrávání a uklidnit se, utřít slzy smíchu :).
Od Tounyho jsem si půjčil první tři série (z nynějších 11ti), které mě přinutily ten seriál naprosto milovat. Každý den jsem si dopřával pravidelnou dávku humoru, kořeněnou násilím, sprostými slovy … prostě vším, co k South Parku patří. Rozhodně to není seriál pro děti, protože a) je velice velice nemravný a b) obsahuje motivy a témata, která dětská rozhodně nejsou, akorát jsou interpretována skrze 4 osmileté kluky z Coloradského horského města South Park (+ skrze další obyvatele).

Nejvíce mě však baví postava jménem Eric Theodore Cartman … však shlédněte prvních pár řad a myslím, že se vám zalíbí taky, m’kay?

A abych o tom jenom nepsal, připravil jsem vám taky jednu epizodu. Je to epizoda, která se mi ze třetí série nejvíc líbila … Cartman se dostal do pozice, pro kterou byl odjakživa stvořen.

Je tam online, bohužel jsem nesehnal embed verzi přímo na blog

http://www.southparkzone.com/episodes/314/The-Red-Badge-of-Gayness.html

Respect my authoritah! :)
Všechny epizody si můžete stáhnout skrze torrenty na webu pana Větvičky (mr. Twig - na krátkou dobu nahradil pana Klobouka) zde - http://mrtwig.net/
A české titulky pak zde - http://sp-subs.wz.cz/

<- <- Screw you guys, -> -> I’m going home … :D

 

severní zeď

Ξ February 13th, 2008 | → 1 Comments | ∇ Osobní |

Dnes jsem narazil na severní zeď. Věděl jsem o ní už dřív, ale nikdy jsem nevěděl, kde leží. Dnes jsem jí ale objevil. Prostě jsem jen tak putoval travnatou krajinou plnou šutrů … placatých, oválných, kulatých, hranatých, ale přesto pořád stejných šutrů. Kolem severní zdi ale žádné šutry nejsou, je tam pouze tráva. Moc se mi u severní zdi líbí a asi tady dnes také přenocuju. Nebudou mě tlačit žádné šutry, protože šutry se sem bojí chodit, nelíbí se jim tady, nedaří se jim tady. Šutry prostě nemají severní zeď rádi. Nevím, jestli je tomu tak i u jiných vysokých zdí, ale u této určitě. Je to krásná, impozantní a vysoká zeď, která se táhne až k nebesům, ale přesto skrze ní svítí slunce. Rozléhá se až kam oko dohlédne, ale kdybych popošel jenom kousek doleva, stěna by zmizela. Určitě by zmizela, protože jsem tudy prošel už mnohokrát a nikdy jsem na ní nenarazil. Toužím jít za ní! Toužím jí přelézt a překonat! Toužím spatřít to místo, které ukrývá, toužím spatřít místo, kam šutry nemohou a kam ani nechtějí! Cítím to skrz ní, je to na ní napsáno písmem, které se nečte a přeci jen předává poselství, které mě tak láká. Ano, dnes si tady udělám ležení … tady, pod severní zdí a budu se oddávat tužbám. Nehodlám odsud odejít, nehodlám už dále procházet prázdnou krajinou plnou hranatých, kulatých, placatých, oválných, žulových, křemenných, diamantových, zlatých a přesto pořád úplně stejných šutrů, nehodlám. Chci za tu zeď … a taky se za ní dostanu a všechny šutry tady nechám, nevezmu si ani jeden. Půjdu dál na sever cizí krajinou - krásnou krajinou, vím to - dál na sever.

 

The SAM Song

Ξ February 7th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Osobní |

Jelikož se poslední písnička od Éire Óg líbila (Go On Home British Soldiers), přidám dnes ještě jednu moc hezkou od té samé skupiny. Poskytnu text, informace i politické pozadí.


Text:

Well I have been a Provo now for fifteen years or more
Of armalites and mortar bombs I thought I knew the score
Now we have a weapon we’ve never used before
The Brits are looking worried, and they’re going to worry more
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

Well I started out with petrol bombs and throwing bricks and stones
There were a hundred more lads like me I never was alone
Soon I learned that bricks and stones won’t drive the Brits away
It wasn’t very long before (who did I join?) I joined the IRA
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

Then there came internment in the year of ‘71
The Brits thought we were beaten that we were on the run
On that early august morning they kicked in our back door
But for every man they took away (how many did they miss?) they missed a hundred more
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

I spent eight years in the cages had time to think and plan
Although they locked away a boy I walked out a man
There’s only one thing that I learned while in a cell I lay
The Brits will never leave us (until when?) until they’re blown away
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

All through the days of hunger strike I watched my comrades die
And in the streets of Belfast you could hear the women cry
I can’t forget the massacre that Friday at Loughgall
I salute my fallen comrades as, I watch the choppers fall
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

Politické pozadí:

V pozdních osmdesátých letech dvacátého století importuje Provisional IRA mnoho těžkých zbraní z Libie a mezi nimi i rakety země-vzduch (SAM - Surface to Air Missile). Britové se raket obávají. Jejich obavy se brzy naplní a helikoptéry padají k zemi, nejvíce úspěšných zásahů zaznamenává JihoArmaghská brigáda PIRA, která poblíž slavného Crossmaglenu sestřelila přinejmenším 4 helikoptéry. V Crossmaglenu bylo zabito dobrovolníky PIRA celkem 58 příslušníků RUC (Royal Ulster Constabulary - královská ulsterská policie - zrádci) a 124 britských vojáků (většinou snipery a bombami), přičemž nevím o ztrátách ze strany PIRA … prostě úspěch :).

 

Lost, Ztraceni

Ξ February 4th, 2008 | → 7 Comments | ∇ Osobní |

Tak mi skončili Losti :(. Na nově v neděli skončila třetí sezóna tohoto seriálu, čtvrtá bohužel ještě není dokončena a první díly ještě asi ani nebyly oficiálně odvysílány.

Já ten seriál miluju … snad ještě nikdy se mi nestalo, že bych nějakého seriálu nevynechal ani jeden díl a v každém dílu tak náruživě hltal nové události a informace. Každou neděli, po celý třetí ročník a po půlku čtvrtého mě tento seriál doprovázel.
Vím, že je hodně lidí, kteří ten seriál nesnáší (zdravíme Miri, pokud to čte … zdravíme z Budějc), ale absolutně nechápu proč. Kdyby odhodili svoje předsudky a dívali se na seriál od začátku, zjistili by, že je v něm mnoho poselství a mnoho ponaučení, která jsou velice aktuální a seriál jako takový může jistým lidem i velmi pomoci. Seriál je nejdříve nádherně tajemný a ke konci je tam na seriál neobvykle propletená a složitá zápletka (někteří členové rodiny začali ke konci ztrácet o ději přehled, ale já jsem tu zamotanost úplně zbožňoval).

Moje nejoblíbenější postava byl z mužů James (Sawyer) Ford a žen Juliet (z těch druhých).
Postava, která se mi nejméně líbila byl z mužů Charlie (z Drive Shaft) a z žen Clare (ta s miminem).

Nakonec ještě přidám Desmondovu písničku (z Jukeboxu):


 

The Wind That Shakes The Barley

Ξ February 2nd, 2008 | → 4 Comments | ∇ Neosobní |

The wind that shakes the barley je snímek, který vyhrál cenu za nejlepší film roku 2006 na filmovém festivalu v Cannes. Odehrává se ve dvacátých letech dvacátého století v Irsku a popisuje irskou válku za nezávislost a následně počátky občanské války mezi občany prosazujíce smlouvu a mezi občany zavrhujíce smlouvu.

Britové měli v zemi desítky tisíc vojáků, kteří plenili, ničili a zabíjeli. Irčané už podobné jednání dále nesnesli, strana Sinn Féin byla zvolena do čela Dáil Éireann a tisíce dobrovolníků dohromady utvořilo Irskou Republikánskou Armádu, jejíž účastníci složili přísahu, že budou sloužit Irské Republice a budou plnit rozkazy Dáilu. Členové IRA se domlouvali pomocí depeší roznášených poslíčky na koních, nebo na kolech, nebyli nijak cvičeni a přesto dokázali naprosto destabilizovat Britská vojska v zemi. Zrádcové a kolaboranti byli popravování a IRA zaznamenávala jedno vítězství za druhým. Tato válka za nezávislost vedla k dohodě, kterou uzavřeli Britští vrchní politici s Dáilem o utvoření “Irish Free State”. Byla to ale taková dohoda z bláta do louže, protože Irish Free State stále podléhal Anglickému králi a Dáil tedy nebyl Dáilem. To vedlo ke vzbouření radikálních republikánů, kteří chtěli úplné osvobození, proti umírněným republikánům, kteří se báli otevřeného konfliktu s nejmocnější říší tehdejšího světa - Británií. A tak propukla občanská válka, která po patnácti letech vedla k úplné nezávislosti a vyhlášení Irské republiky. Severní provincie (hlavně Ulster) se staly součástí spojeného království.

Na konec ještě přidám písničku, kterou zpívali dobrovolníci IRA, když se vraceli z boje (a ve filmu jí také uslyšíte) v živém podání Sinéad O’Connor:

 

Leviathan

    kdo je Leviathan

    Jsem student aktuálně čtvrtého ročníku střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v českých budějovicích

     


 


RSS Zdroj

    ::

    RSS 2.0 < ZDE

    Přidejte si můj zdroj do vaší RSS čtečky

     

Statistiky