wz

Saoirse, pravé Fenianské čtivo

Ξ March 12th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Neosobní |

Před dvěma dny jsem narazil měsíčník Saoirse (překl. “Svoboda”), který již dlouhou dobu tiskne, prodává, poskytuje online Irská politická strana Republican Sinn Féin (RSF vznikla oddělením od Sinn Féin v roce 1986 kvůli idealistickým neshodám a nyní existuje jako samostatná strana), která navazuje na cíle původního prvního Dáilu. RSF je neoficiálně napojená na dobrovolnickou organizaci C-IRA (Continuity Irish Republican Army). RSF a C-IRA v roce 1998 zavrhli Good Friday Agreement narozdíl od SF a její P-IRA (Provisional IRA), kteří složili zbraně a na dohodu přistoupili (dohoda praví, že Severní Irsko se stane opět částí Irské Republiky za podmínky, že se pro to v referendu vyjádří nadpoloviční většina).
P-IRA složila zbraně, po desítkách let se stala tak legální politickou organizací a byla vyjmuta ze směšných evrospkých a amerických seznamů “teroristických organizací” (nemyslím, že by o to P-IRA stála … během The Troubles zlikvidovala úžasný počet Britských okupantů, severoirských loyalistů a brutálních RUC, kteří by si stokrát více zasloužili být na tom seznamu), zatímco C-IRA je stále ozbrojená, ilegální a vojensky činná (samozřejmě je na těch trapných zbytečných seznamech taky).

Saoirse, Únorové číslo, 2008: http://leviathan.xf.cz/filez/feb08.pdf

Saoirse je opravdu zajímavé čtení pro toho, kdo by se označil pojmem Fenian, což zřejmě nikdo z vás nebude :), ale to nevadí. Hned první článek (doprovázený fotografií tří dobrovolníků C-IRA vzdávajíc hold Danu Keatingovi, v roce 2007 zesnulén veteránovi z Irské války za nezávislost - rok 1920) mě maximálně zaujal, ale to už si přečtě sami … aspoň si procvičíte Angličtinu (Je tam i jeden Irsky psaný).

A když už jsem se zase odhodlal napsat článek do série Irish Republican :), to by nebylo, abych nepřidal něco od Éire Óg … budou to Fightin’ Men From Crossmaglen (krásnej Irskej přízvuk):

 

Seriál, který nemá obdobu

Ξ February 23rd, 2008 | → 2 Comments | ∇ Neosobní |

A jedná se o oblast animovaných seriálů. Už mě začínalo štvát, že všechny seriály vždycky končí dobře a vždycky z nich plyne směšné ponaučení … očekává se totiž, že se na ně budou dívat děti. Tato skutečnost posouvá animované seriály směrem dolů.
Díky Bohu jsem narazil na jednu opravdu světlou výjimku … všechno začalo tím, že jsem na internetu shlédnul jednu z novějších epizod South Parku - Make Love Not Warcraft a následně Manbearpig. Překvapilo mě, jak si berou do rukou závažná společenská a politická témata a velmi chytrým, zábavným a realistickým způsobem je uvádějí na pravou míru. Mnohdy se tak směju, že musím pauznout přehrávání a uklidnit se, utřít slzy smíchu :).
Od Tounyho jsem si půjčil první tři série (z nynějších 11ti), které mě přinutily ten seriál naprosto milovat. Každý den jsem si dopřával pravidelnou dávku humoru, kořeněnou násilím, sprostými slovy … prostě vším, co k South Parku patří. Rozhodně to není seriál pro děti, protože a) je velice velice nemravný a b) obsahuje motivy a témata, která dětská rozhodně nejsou, akorát jsou interpretována skrze 4 osmileté kluky z Coloradského horského města South Park (+ skrze další obyvatele).

Nejvíce mě však baví postava jménem Eric Theodore Cartman … však shlédněte prvních pár řad a myslím, že se vám zalíbí taky, m’kay?

A abych o tom jenom nepsal, připravil jsem vám taky jednu epizodu. Je to epizoda, která se mi ze třetí série nejvíc líbila … Cartman se dostal do pozice, pro kterou byl odjakživa stvořen.

Je tam online, bohužel jsem nesehnal embed verzi přímo na blog

http://www.southparkzone.com/episodes/314/The-Red-Badge-of-Gayness.html

Respect my authoritah! :)
Všechny epizody si můžete stáhnout skrze torrenty na webu pana Větvičky (mr. Twig - na krátkou dobu nahradil pana Klobouka) zde - http://mrtwig.net/
A české titulky pak zde - http://sp-subs.wz.cz/

<- <- Screw you guys, -> -> I’m going home … :D

 

The Wind That Shakes The Barley

Ξ February 2nd, 2008 | → 4 Comments | ∇ Neosobní |

The wind that shakes the barley je snímek, který vyhrál cenu za nejlepší film roku 2006 na filmovém festivalu v Cannes. Odehrává se ve dvacátých letech dvacátého století v Irsku a popisuje irskou válku za nezávislost a následně počátky občanské války mezi občany prosazujíce smlouvu a mezi občany zavrhujíce smlouvu.

Britové měli v zemi desítky tisíc vojáků, kteří plenili, ničili a zabíjeli. Irčané už podobné jednání dále nesnesli, strana Sinn Féin byla zvolena do čela Dáil Éireann a tisíce dobrovolníků dohromady utvořilo Irskou Republikánskou Armádu, jejíž účastníci složili přísahu, že budou sloužit Irské Republice a budou plnit rozkazy Dáilu. Členové IRA se domlouvali pomocí depeší roznášených poslíčky na koních, nebo na kolech, nebyli nijak cvičeni a přesto dokázali naprosto destabilizovat Britská vojska v zemi. Zrádcové a kolaboranti byli popravování a IRA zaznamenávala jedno vítězství za druhým. Tato válka za nezávislost vedla k dohodě, kterou uzavřeli Britští vrchní politici s Dáilem o utvoření “Irish Free State”. Byla to ale taková dohoda z bláta do louže, protože Irish Free State stále podléhal Anglickému králi a Dáil tedy nebyl Dáilem. To vedlo ke vzbouření radikálních republikánů, kteří chtěli úplné osvobození, proti umírněným republikánům, kteří se báli otevřeného konfliktu s nejmocnější říší tehdejšího světa - Británií. A tak propukla občanská válka, která po patnácti letech vedla k úplné nezávislosti a vyhlášení Irské republiky. Severní provincie (hlavně Ulster) se staly součástí spojeného království.

Na konec ještě přidám písničku, kterou zpívali dobrovolníci IRA, když se vraceli z boje (a ve filmu jí také uslyšíte) v živém podání Sinéad O’Connor:

 

Kvantová mechanika

Ξ December 1st, 2007 | → 8 Comments | ∇ Neosobní |

Kdybych měl odhadnout čas, který jsem věnoval snaze o pochopení kvantové mechaniky, počítal bych v řádu dnů (spojitě). A dnes, kdy mi konečně po dlouhém nepochopení a zmatku zapadly kolečka a stoj se začal točit, bych rád napsal článek o mém putovaní moderní fyzikou a také základní popis některých teorií. Nezavírejte prosím prohlížeč, uvidíte, že je to nesmírně zajímavé (jinak bych nad tím nestrávil tolik času) :).

Kapitola 1.: Základní škola a první ročník. Newton.
Na základní škole jsme se učili o jistém fyzikovi, jehož teorie vůbec nebyly nazývány teorie a byly považovány za něco, co prostě platí za každých okolností a nemůže být nikým a ničím porušeno. Pan uč. Weiss nám tento zákon definoval jako Newtonův Pohybový Zákon a popsal jej rovnicemi s=v*t a F=m*a (s-dráha, v-rychlost, t-čas, F-síla, m-hmotnost, a-zrychlení). Čili z toho plynou následující poznatky:
A) Čím je těleso hmotnější, tím větší síla musí být využita k tomu, aby bylo dosaženo určitého zrychlování.
B) Pohybuje-li se těleso konstantní rychlostí v po určité neměnné dráze s, pak doba, za kterou tuto cestu vykoná odpovídá času t.
Celou věčnost jsem si myslel, že tak to prostě je a mnoho lidí si to určitě myslí dodnes :).
V prvním ročníku nás prof. Kyselová učila Bohrův model atomu v chemii a duální charakter světla ve fyzice, přičemž nám radila, abychom tomu veřili a nesnažili se to pochopit. Což jsme taky dělali a měli jsme štěstí - kdych se v prvním ročníku pouštěl do Kvantové mechaniky, určitě by mi praskla hlava :).

Kapitola 2.: Druhý a třetí ročník. Einstein.
Někdy ke konci druháku (už si nepamatuju kdy přesně) se mi dostala do rukou knížka “Černé díry a zborcený čas” od amerického vědce Kipa Thorna. Pustil jsem se do čtení a zjistil jsem, že vesmír se podle Newtona ve skutečnosti neřídí, ale pouze nám to tak připadá, protože máme omezený rozhled. Ve skutečnosti se prý však vesmír chová podle Speciální a Obecné Teorie Relativity.
Dlooouho, dlouho jsem nebyl schopen pochopit o co v teorii relativity jde, ale nakonec jsem uspěl (téměř po roce). Chtěl bych vám nyní zjednodušeně popsat základní principy:

– Speciální a Obecná Teorie Relativity –

V předminulém století dělal jistý fyzik Michelson takový hezký pokus se světlem, který lze analogicky popsat takto: Měl k dispozici kolejnici s vozíkem, na kterém byl přpevněn emitor světla. Na konci kolejnice byl senzor, který zachytil světlo. V půlce kolejnice byl spínač, na který když vozík najede, tak se aktivuje emitor na vozíku. Michelson chytil vozík a rozjel ho strašlivou rychlostí proti senzoru - vozík najel na senzor, rožnul emitor a senzor zachytil přicházející světlo. Potom postavil vozík těsně před senzor a ohromnou rychlostí ho rozjel zpátky k začátku kolejnice - vozík najel na senzor, rožnul emitor a senzor opět zachytil světlo. (výsledek si řekneme, až vám odvyprávím podobný pokus s hmotou)

Předevčírem se jistý Petr a Radim z Aše rozhodli udělat podobný pokus, ale místo světla chtěli emitovat sami sebe. Tak vzal Petr auto rodičům a na střechu připevnil dlouhou dřevněnou desku. Společně s Radimem pak zajeli na dlouhou polní cestu a vyznačili si dráhu. Petr sedl do auta a Radim si vylezl na střechu a na dřevěnou desku. Petr postupně rozjel auto na 30 km/h a když dojel na konec dráhy, Radim se nahoře rozběhl dopředu (rozmakal to na 20 km/h) a skočil - a letěěěl a letěěěl a pak dopadnul a rozmlátil si držku :). Radim už nechtěl riskovat druhou část pokusu a tak si sedl za volant a Petr vylezl na střechu. Rozjeli se opět na 30km/h a když se dostali na začátek dráhy, Petr se rozběhl v protisměru (rozmakal to na 20 km/h) a vyskočil - krátce na to dopadl na zem, drobně si odřel podrážku u bot jak jel po smyku a nakonec ani neupadl. Radim byl výsledkem pokusu velmi zklamán a tak ho Petr poučil o takzvaném Adičním Teorému Rychlostí, který rozebírá skládání rychlostí. Když vyskočil Radim - pohyboval se vzhledem k autu 20 km/h, ale vzhledem k Zemi 50km/h (!), takže si nabil držku. Když vyskočil Petr, pohyboval se vzhledem k autu 20 km/h, ale vzhledem k Zemi 10 km/h (což je rychlejší chůze), takže dokázal svůj pohyb bezpečně ubrzdit.

K velkému překvapení tehdejší vědecké komunity zjistil Michelson, že v případě rychlosti světla neplatí žádný Adiční Teorém a světlo se pohybuje stejně rychle za jakýchkoliv startovních podmínek a vzhledem k jakkoli-rychle se pohybujícím soustavám. Takže pokud by Radim vyskočil z auta rychlostí světla, pohyboval by se vzhledem k autu rychlostí světla a vzhledem k zemi také rychlostí světla. Nepřipadá vám to divné? :)

Existuje tedy jistá horní mez rychlosti, kterou žádná věc nemůže překročit a ani se jí rovnat (Ne, ani Radim by jí nedokázal dohonit). Je to rychlost světla (velocity of light, označována jako c). Vesmír prostě nedovolí objektům, které se této rychlosti nebezpečně přibližují, aby jí dosáhly a používá k tomu tak drastické metody, že by Newtonovi vypadly oči z důlků. Newton by totiž klidně mohl tvrdit, že někde v Alpha Centauri existuje superrychlé těleso (nějakej kosmickej Chuck Norris), které překoná vzdálenost světelného roku za dva dny a spal by jak nemluvně :) (podobnou věc mohou tvrdit fandové seriálu Stargate, v níž se lidé mohou přesouvat do galaxií vzdálených miliardy světelných let za pár vteřin).
Jak ale vesmír koriguje předměty, které se chtějí této rychlosti přiblížit? Zde narazíme na princip relativity.
Kdyby se Radim zbláznil a začal běhat rychlostí světla, lidé, kteří by ho pak pozorovali na hodně zpomaleném filmu (samozřejmě, že nic takového nejde, říkám to jenom pro příklad) by viděli Radima neuvěřitelně zkráceného ve směru jeho šíleného pohybu a naopak Radim by viděl zkrácené lidi. Lidé by pozorovali, že Radimova rychlost se nerovná rychlosti světla ani zdaleka, ale že je mnohem menší než rychlost světla, naopak Radim by pozoroval, že lidé kolem něj jsou mnohem rychlejší a on, že se rychle přesunuje z místa na místo, protože se věci zkracují a tak je dříve překoná. Kdyby potom zastavil, jeho spolužáci už by všichni byli v domovech důchodců, protože jim plynul čas rychleji, než jemu. (Ale on by to nikdy nedokázal, protože by byl tak těžkej, že by neměl dost energie na to, aby ještě zrychlil).
Čím víc se těleso přibližuje rychlosti světla, tím víc se zvětšuje jeho hmotnost a tím větší musí vynaložit sílu na další zrychlování. Kdyby byl hodně blízo rychlosti světla, jeho hmotnost by se blížila nekonečnu. Hmotnost zakřivuje čas a deformuje prostor. Kdyby se Radim v běhu někdy dostal až na rychlost světla, lidé, kteří by ho pozorovali, by to nikdy neviděli, protože by vzhledem k nim ten okamžik trval nekonečně dlouhou dobu.
Například zemi nám plyne čas jinak, než na slunci. Kdyby se vaše dvojče vydalo na orbitu a pak se vrátilo, bylo by starší o pár miliardtin sekundy (tady si opravdu nejsem jistej v řádu :D).

Kapitola 3.: Třetí a Čtvrtý ročník. Heisenberg.
Když jsem konečně pochopil relativistický zákony (a nemoh jsem to nikomu říct, protože na mě koukali jak na blázna :)), chtěl jsem se pustit do Kvantový teorie, ale rychle jsem od ní utekl, protože jsem se jí lekl. Ve čtvrťáku jsem se k ní zase vrátil a snažil jsem se jí usilovně pochopit, nešlo to :). Je to tak exotická teorie, že jsem jí prostě pochopit nemohl. Jedno jsme ale šli se třídou do divadla a naše prof. angličtiny - prof. Šinknerová mě náhodou slyšela mluvit o Schrödingerově kočce, tak mi z vlastní iniciativy (respect) půjčila výbornou knížku, ve které je Kvantová teorie ilustrována na příkladech z reálného života (podobně jako Radim běžící rychlostí světla). S pomocí této a internetu jsem nakonec pochopil.

– Kvantová Mechanika –

Tak jako relativistické zákony platí pro tělesa makroskopického charakteru, kvantová mechanika platí pro tělesa mikroskopického charakteru, tedy pro elementární částice.

Vychází z toho, že o částici, která letí někde vesmírem (třeba elektron) vůbec nic nevíme (kde je), dokud jí nějak nezachytíme a nepodíváme se, co (kde) je vlastně doopravdy zač.
Podle klasické teorie má elektron lineární dráhu, která je pořád stejná a pořád stejná bude. KM říká, že elektron má s jistou pravděpodobností lineární dráhu a s jistou pravděpodobností jí mít nebude. Hezký ne? :)
Pohyb elektronu je tedy popsán vlnovou funkcí předtím, než ho zachytíme. Ano, hmotná částice elektron je zároveň vlna (není to částice nebo vlna, ale částice a zároveň vlna).
Když letí elektron vesmírem, nic ho neotravuje, tak si klidně kmitá svojí energií a užívá si své nesmrtelnosti (pozn. - pokud ho nezabije pozitron). Když ale elektron zavřeme do krabice (s nekonečně tlustými stěnami - je to prohnanej zmetek!), bude se odrážet od stěn. Podle klasické fyziky by se odrážel pořád stejně lineárně, doleva a doprava. Když na něj budeme pohlížet jako na vlnu, vznikne mezi stěnami krabice stojaté vlnění a elektron se v žádném případě nebude pohybovat po přímce, ale někde bude jeho výskyt pravděpodobnější a někde nepravděpodobnější.
Když je elektron v takovémto schizofrenickém stavu (:)), nemůže si rozdávat energii jakou chce, ani nemůže přijímat energii, jakou mu někdo poskytne. Kdyby přijal od někoho energii, která by vyvolala nesymetrii v jeho krásném stojatém vlnění, elektron by prostě začal dělat blbosti a pravděpodobnosti výskytu by se hrozně rozházely … pak by mohl klidně narazit na víko krabice a bylo by to háji :). Takže je nějak zařízený, že částice může přijímat pouze určité kvantum energie, které ji posune do vyššího kvantového stavu (bude kmitat rovnoměrně s větší energií - frekvencí). Stejně tak může vyzářit jenom tolik energie, že se dostane do nižšího kvantového stavu.
Tohle dost omezuje částicová práva elektronu :), takže ho zase pustíme ven, kde si může dělat co chce, dokud ho nechytíme znova.

Kolaps Vlnové Funkce našeho elektronu - nastane tehdy, když ho chytíme (chudák …) a změříme jeho polohu. Elektron si dřív zakládal na tom, že se vyskutuje všude (akorát někde málo pravděpodobně), ale když jsme ho chytili a chtěli jsme změřit jeho polohu, jeho vlnová funkce chtě nechtě musí zkolabovat do jedné možnosti vybrané z pravděpodobností výskytu. Tím, že se pravděpodobnost změnila v jistotu zkolaboval celý systém a mi nejsme schopni určit, kde byl elektron předtím, nebo kde by byl, kdybychom ho nechytili.
Kolaps Vlnové Funkce nabízí řadu paradoxů, z nichž nejznámější je ona Schrödingerova kočka, o které si zachvíli povíme.

Heisenbergovy Relace Neurčitosti - jsou velmi důležité a našel jsem je i hezky zformulované:

-> vybereme-li ze svazku světelných paprsků jeden foton, je možné změřit snadno přesně jeho frekvenci f a tím i jeho energii E a hybnost , ale ne jeho polohu (protože největší přesnost, s jakou dokážeme změřit frekvenci je jedna perioda, ale foton byl za dobu jedné periody všude, chápete?)
-> při dopadu elektronu na fluorescenční stínítko lze určit přesně jeho polohu, ale ne energii a hybnost (protože když máme jeho polohu, nedokážeme určit s jakou frekvencí - energií se pohyboval, chápete?)

Právě Heisenbergovy relace neurčitosti jsou důležité pro pochopení tunelového jevu.
Představte si, že banda elektronů si to šine rovnou k potenciálovému valu, ale ani jeden z nich nemá energii na to, aby prošel skrz. Nikdo ale přesnou energii elektronů nezjistil, takže je jistá pravděpodobnost, že když přiletí k valu, některý elektron bude mít zrovna energii vyšší a val proletí. Nakonec to dopadne tak, že se většina elektronů odrazí, ale jeden proletí. (Říká se, že se elektron protuneluje).
Stejně je to u radioaktivních prvků - je tam pravděpodobnost, že se nějaká částice protuneluje ven a atom si už neudrží stabilitu a rozpadne se. Teď konečně ke Schrödingerově kočce :).

Máme krabici, ve které je umístěna živá kočka spolu s jistým zařízením. Toto zařízení obsahuje radioaktivní prvek, ve kterém se v neznámém čase (řídícím se pravděpodobností) rozpadne atom. Další část zařízení tento rozpad detekuje a vypustí do ovzduší toxin, který kočku zabije. Zda-li už tušíte v čem bude paradox :). Kočka bude totiž zároveň živá a mrtvá, dokud nepřijde člověk a nezkolabuje vlnovou funkci tím, že se ujistí, že je kočka živá, nebo mrtvá.

To by bylo ode mě pro dnešek asi vše. Že je teoretická fyzika zajímavá? :).

 

Česká Ultrapravice Zakládá Národní Gardu

Ξ November 4th, 2007 | → 3 Comments | ∇ Neosobní |

Ano, je to tady … a mnohem mnohem dříve, než jsem si myslel. Jistě si pamatujete na můj článek “Habeas Corpus”, ve kterém jsem zmiňoval prohnilost vlády a neschopnost soudů a policie.

iDnes (link):

Národní strana oznámila založení Národní gardy 28. října na výročí české státnosti. Činnost má zahájit už příští rok, u příležitosti devadesátého výročí vzniku československého státu by měla proběhnout slavnostní přísaha členů. Do jejich čela se postaví Michal Kubík.
Národní strana pro vznik gardy uvádí tři hlavní důvody: neschopnost policie zajistit občanům klid, pořádek a bezpečí, dále rozhodnutí ministerstva obrany zrušit vojenské záchranné prapory, které byly nasazovány například při živelních pohromách, a strach z chování menšin a imigrantů.

Národní Strana tedy založila tuto polovojenskou skupinu jako reakci na neschopnost státu řešit problémy. Pokud bude tato skupina úspěšná a získá větší počet členů, bude to zcela jistě znamenat jedinou věc - stát nefunguje tak, jak má.

Podporuji vznik Národní Gardy, nebo jsem znepokojen?
Podporuji a znepokojen nejsem.

 

The Bat!

Ξ October 28th, 2007 | → 6 Comments | ∇ Neosobní |

Bez e-mailového klienta bych si dnes jen stěží dovedl představit práci na PC. Představa, že bych musel desetkrát denně kontrolovat webové rozhraní mého e-mailového účtu je dost děsivá. E-mail je a podle mě ještě dlouho bude nejčastější forma soukromé komunikace po internetu. Já osobně mám e-mailovou komunikaci rád a prošel jsem již bezpočet různých freemailových providerů. Úplně první byl quick (to byly ještě prehistorické časy), potom atlas, centrum, seznam, hotmail, yahoo a nakonec gmail, u kterého jsem zůstal. Gmail je bezkonkurenčně nejlepší (4,5GB prostoru pro maily, neomezené přílohy, velmi pokročilý spamový filtr, velmi vysoká spolehlivost a bezpečnost).

První klient, který jsem měl byl Outlook Express (upozorňuji - velmi velmi dávno), ale to mi ještě moc e-mailů nechodilo, takže jsem ho tam měl, protože byl prostě defaultní. No a někdy na začátku střední jsem začal používat Mozillu Thunderbird. Tbird je tak rychlý, jednoduchý a spolehlivý, že mi vydržel v podstatě až do minulého týdne, kdy jsem přešel na jiný (viz dál). Nemá žádné zbytečné funkce, za celou dobu mi ani jednou nespadl, je opravdu HODNĚ rychlý a příjemně jednoduchý.

Thunderbird

Když jsem byl na Vistách, ze zvědavosti jsem vyzkoušel Microsoft Outlook 2007. To jsem neměl dělat! Je to něco tak neskutečně pomalého, odporného, přeplácaného a hnusného, že by z toho bylo špatně! Funkčně … a vlastně obecně je to nejhorší klient, který kdy spatřil světlo světa. Už nikdy bych s tímto … “klientem” nechtěl mít co dočinění. Rád jsem se vracel k Thunderbirdu.

V poslední době se ke mně náhodami donášelo čím dál víc zvěstí o klientovi “The Bat!” … až jich bylo tolik, že jsem se ho jal vyzkoušet. A řeknu vám … na první dojem LUXUS, na druhý dojem funkční luxus, na třetí dojem pwned :).
The Bat! je opravdu mocný a luxusní klient. Zajímavé na tom je to, že je zároveň nadupadný a přehledný, graficky příjemný a rychlý.

The Bat!

The Bat! se mi tak zalíbil, že jsem si zeditoval všechny templáty zpáv (na novou zprávu, reply a forward) a hned jsem je musel otestovat. Dokonce jsem si i založil adresář (s čímž jsem se nikdy předtím neobtěžoval). Spamové filtry bohužel příjdou vniveč kvůli googlu, ale to by příšly všude.
Z hlediska mailových klientů je na tom asi stejně jako Miranda z hlediska IM, takže … je nejlepší ;)

Feicfidh mé thú.

 

Go on home British soldiers

Ξ October 19th, 2007 | → 0 Comments | ∇ Neosobní, Osobní |

Slyšel jsem, viděl jsem, zamiloval jsem si …


.

Go on home British Soldiers Go on home
Have you got no fucking homes of your own
For 800 years we’ve fought you without fear
And we will fight you for 800 moreIf you stay British Soldiers If you stay
You’ll never ever beat the IRA
For the 14 men in Derry
Are the last that you will bury
So take a tip And leave us bloody be

So Go on home British Soldiers Go on home
Have you got no fucking homes of your own
For 800 years we’ve fought you without fear
And we will fight you for 800 more

We’re not British, we’re not Saxon we’re not English
We’re Irish and proud we are to be
So fuck your Union Jack We want our country back
We want to see old Ireland free once more

So Go on home British Soldiers Go on home
Have you got no fucking homes of your own
For 800 years we’ve fought you without fear
And we will fight you for 800 more

We’ll fight them British Soldiers for the cause
We’ll never bow to Soldiers because
Troughout our history We were born to be free
So get out British bastards leave us be

So Go on home British Soldiers Go on home
Have you got no fucking homes of your own
For 800 years we’ve fought you without fear
And we will fight you for 800 more

Go on home British Soldiers Go on home
Have you got no fucking homes of your own
For 800 years we’ve fought you without fear
And we will fight you for 800 more
Yes, we will fight you for 800 more!

 

Hvězdný Prach (Stardust)

Ξ October 13th, 2007 | → 1 Comments | ∇ Neosobní |

Ten film (pohádka … světe div se) je tak úžasný, že si zaslouží aspoň malou zmínku na blogu. Nehodlám tady psát vůbec nic, protože slova vůbec nedokáží vystihnout atmostféru filmu.
Hodnocení: 10/10
Kam se na něj hrabe nějaký Lost In Translation, Resident Evil, Underworld apod.
Film zaujal v mém osobním hodnocení druhou příčku, takže žebříček je následující:
1. Groundhog Day
2. Stardust
3. K-PAX

Opravdu doporučuji, podívejte se na to … nebudete litovat.

 

Safari 3 Beta vs. Opera 9 vs. IE7 vs. FF

Ξ September 27th, 2007 | → 6 Comments | ∇ Neosobní |

Tak jsem dnes provedl takové srovnání všech současných populárních internetových prohlížečů - Nové bety Safari 3 od Applu, zaběhlé a nepřekonané Opery 9, relativně nového IE7 od Microsoftu a Firefoxu.

Nejdřív nějaké ty obrázky:


Začnu časem spuštění prohlížeče (přičemž byl každý aspoň jednou spuštěn předem):
IE7 - 1,5 sekundy
Opera 9 - 1,5 sekundy
Safari 3 - 2 sekundy
FF - hrozivých 8 sekund (přičemž první start trvá tak dlouho, že si mezitím stihnu uvařit kafe)

Tomu se prostě musím smát … neřeknu, kdyby byl firefox nadupaný jako IE7 a Opera 9 dohromady, ale on není. Vlastně ta moje instalace tady neobsahuje ani žádný pluginy, dokonce snad ani Flash. Tady Jasně vede Opera s IE7, které mají přibližně stejnou dobu spuštění.

A budu pokračovat obsazením paměti (na mém PC) hned po startu:
IE7 - 24MB
Opera 9 - 23MB
Safari - 27MB
FF - 22MB

Porovnám-li to, co mi nabízí Opera a to co Firefox, nehraje tady 1MB žádný rozdíl.
Firefox tedy můžu rovnou vyřadit, protože by stejně prohrál a nespasilo by ho ani to, že by IE7 způsoboval výbuch monitoru.

Kvalita prohlížčů, bližší pohled:

Stabilita:
IE7 - Vynikající
IE7, ani IE6 jsem nikdy v životě při běžné práci neschodil.
Opera 9 - Chvalitebná
Opera prostě občas spadne, ale není to nijak zlé
Safari 3 - Dobrá
Safari 3 padá hodně … ale je to teprve beta, takže doufejme, že se to zlepší, je to přece Apple :).

Lišta bookmarků:
Bez lišty s důležitými bookmarky se už prostě nedá žít :).
IE7 - Celkem obstojná lištička, akorát se pořád snaží uspořádávat bookmarky na liště podle abecedy a to je špatný. V IE7 se ale nedá umístit nad Adresovou řádku a to je sux.
Opera 9 - Dokonalá, učebnicová, perfektní, naprosto úžasná a nejlepší lišta, ikony, písmo jaké chci, poloha jaká chci.
Safari 3 - Safariho lišta neumí obrázky a je nepohyblivá … no fuj.

Taby:
Jestli-že se bez lišty nedá žít, o tabech to platí dvojnásob - a čím lepší práce s nimi, tim kvalitnější život :).
IE7 - Velmi pokročilé taby, bohužel ale tlačítko na vytvoření nového tabu se neustále posouvá po liště do prava s počtem tabulek, takže ho vždycky nejdřív musím najít, než na něj kliknu.
Opera 9 - Opět dokonalé. Nic jim nechybí, tlačítko pro novou tabulku je pěkně na kraji. Navíc si můžete nastavit sekvenci zobrazování tabulek po zavírání.
Safari 3 - Safariho taby jsou vlastně taková parodie na taby. Tlačítko pro vytvoření nového tabu CHYBÍ ÚPLNĚ a nový tab musíte vytvořit kliknutím na tabovou lištu pravým tlačítkem a vybrat z kontextového menu “New Tab”. A to by nebyl Apple, kdyby nepřemístil i tlačítka pro zavírání tabu - ano, přesně na opačnou stranu, takže kdo je zvyklý na IE nebo Operu, bude pořád klikat jako blázen na provou stranu tabu a bude se divit, proč se nechce zavřít.

Adresová řádka:
Ano, i taková věc je důležitá :).
IE7 - Má opravdu ošklivou adresovou řádku a má jí úplně nahoře, což mně osobně vůbec nevyhovuje.
Opera 9 - Jak jinak :).
Safari 3 - Má pěknou, ale totálně nefunkční adresovou řádku. Když nemá fokus a kliknu na ní, jenom se tam objeví kurzor a nic se neoznačí, zatímco v ostatních prohlížečích se text automaticky označí, abyste mohli rovnou psát a nemuseli mazat adresu.

Vykreslování Fontů:
Tady bezkonkurenčně vládne IE7, jehož fonty jsou jemné jako samet :). Opera je na druhém místě a Safari opět končí poslední, protože tak tlusté a střapaté fonty nemá ani Mozilla.

Skinovatelnost:
Jednoznačně doména Opery, protože IE ani Safari tuto možnost nemají.

Funkčnost a praktičnost:
Tady Opera nechává jak IE7 tak Safari hooodně daleko se svou RSS čtečkou, Mailovým klientem, Torrent klientem (který nefunguje), hledáním na stránkách, kešovanou historií tabů, stránkovým košem, widgetama, download klientem, historií a desítkami dalších věcí.
IE7 se může jít klouzat stejně dobře jako Safari, který ani nedokáže nastavit proxy pro surfování.

Updaty: Opera … updatuje se přibližně jednou za dva měsíce.

Konečné Skóre:

1.Místo: Opera 9
dlouho nic
2.Místo: IE7
dlouho nic
3.Místo: Safari 3
Diskvalifikován: Fireshit :)

Na Operu prostě nikdy nic mít nebude a lidi, kteří vědí o co jde se mnou souhlasí. Kdyby Apple na Safari3 Hodně zapracoval, mohl by se z něj za nějaký ten čas stát použitelný prohlížeč, což upřímně …. zatím není ani zdaleka :).

 

Lost In Translation (Ztraceno V Překladu)

Ξ September 14th, 2007 | → 7 Comments | ∇ Neosobní |

The more you know who you are, and what you want, the less you let things upset you.
(Čím víc víš, kdo jsi a co chceš, tím méně tě může něco vyvést z rovnováhy.)

Ztraceno V Překladu je filmové dílo, které natočila v roce 2003 režisérka Sofia Coppola. V hlavních rolích Bill Murray (znáte z Na Hromnice o Den Více, jeho nejlepšího filmu (podle mě)) a Scarlett Johansson (kterou jsem zatím v žádném jiném filmu neviděl). Oběma hercům sedla jejich role jako na míru a o to větší jsem měl zážitek.

Film se odehrává v japonském Tokiu a má ze začátku dvě linie.
Bob Harris (Bill Murray) - slavný americký herec na konci své kariéry (50) přijíždí do Tokia točit reklamu na Whiskey Suntori za honorář dva milióny dollarů. Bob, který má mnoho životních zkušeností a je znuděn celým světem se v japonsku cítí osamělý, frustrují ho malí Japonci, kteří žijou velmi rozmanitě a pro něj nezvykle extravagantně, tak vysedává po večerech v hotelovém baru, pije Whiskey a kouří doutníky. Žádná z aktivit, o které se pokoušel (plavání, kultura) ho neuspokojily. Bill Murray tuto roli hraje opravdu velmi přesvědčivě a dokonce se může zdát, že žádný herec by se na ni nehodil lépe.

Charlotte (Scarlett Johansson) - mladá dívka (26), která před dvěma lety ukončila vysokou školu (filozofii) a vdala se za rovněž mladého fotografa posedlého prací. Její manžel přijel do Tokia fotografovat a tak přijela s ním. Čím dál víc si ale všímá toho, že mažel upřednostňuje práci před ní a nevěnuje se jí - cítí se osamělá. Když potom zavolá své nejlepší kamarádce a ta jí sdělí že na ni nemá čas, přivede jí to k pláči. Tak tedy cestuje po Japonsku a marně zkouší najít zálibu v prohlížení památek a chápání japonského životního stylu. Celé dny prosedí v zavřená v hotelovém pokoji, až ji jednou napadne zajít do hotelového baru.

V baru je toho večera i Bob (pije Whiskey a kouří doutník). Oba se na sebe náhodou podívají a Charlotte se Bob zvláštním způsobem zalíbí. Nechá mu poslat malý drink. Bob si myslí, že je to jenom jedna z další fanynek, které má po celém světě, tak ji pozdraví a odejde do svého pokoje (je to můj výklad, z té situace to přímo nevyplývá).
Následující den oba prožijí jako ty předchozí - Bob se nudí při natáčení reklamy na Whiskey a Charlotte zůstává opět sama ve svém pokoji, protože její manžel odjel na pár dní pracovat jinam a nechal ji v hotelu. A tak není náhoda, když se znovu potkají v hotelovém baru. Tentokrát si Charlotte k Bobovi přisedne a dají se do řeči. Postupně zjistí, že mají stejný problém s životem. Opět se na konci rozejdou do svých pokojů, ale s překvapením zjišťují, že právě potkali spřízněnou duši.
Dalších pár dnů pokračují Bob s Charlotte s zájemném poznávání se (nedá se to popisovat slovy … jsou to takové krásné detaily, které by na papíře vypadaly nezajímavě). Zajde to až tak daleko, že oba chodí každý den na obědy, večer se baví a prožívají nezapomenutelné chvíle - nejedná se o lásku, ale o hluboké přátelství, což je mezi takto vzdálenými věkovými a sociálními kategoriemi nezvyklé.
Zřetelná je proměna obou - Boba i Charlotte - během jejich společných dnů. Na začátku byl Bob flegmatický a s nezájmem o věci kolem sebe a postupně se mění v člověka, který chytá druhý dech a jeho maželství doma v Americe mu připadá tak vzdálené a cizí, jako nikdy dřív. Japonce, kteří ho dříve frustrovali začíná brát humorem a seznamuje se nimi. Charlotte vnesla do jeho života nový rozměr.
Charlotte je na začátku uzavřená do sebe a zoufale se snaží najít něco, co by ji naplnilo - cítí se prázdná. Postupně se mění na dívku, která si uvědomila do jaké míry může svůj život změnit, když bude dost odvážná. Její proměna podle mě není tak velká jako u Boba.
Předposlední den svého pobytu v Tokiu to Bob přežene s Whiskey a vyspí se s barovou zpěvačkou. Probudí se a nešťastně si uvědomí, co se stalo. Zrovna v tu chvíli zaklepe na dveře jeho pokoje Charlotte, přichystaná jít s ním na večeři. Bob ji otevře, ale Charlotte uslyší zpěvačku v koupelně a tak smutná odejde. (V tuhle chvíli filmu jsem soucitně odvrátil zrak a pomyslel jsem si “ale to néé …”). Když potom spolu večeří, jejich nálada je trochu horší. Bob ví, že to pokazil a je mu to líto, zároveň ale neví, co má dělat, aby nevypadalo špatně.
Poslední noc se v hotelu ozve alarm - někde hořelo, nebo někdo spustil alarm. Hotel je evakuován a oba dva se potkají dole před hotelem pouze v županech. Charlotte se zeptá kdy odjíždí a Bob odpoví, že ráno … po chvíli smutně dodá, že se mu nechci a Charlotte na to reaguje: “tak nejezdi, založíme si jazzovou kapelu”, opět se rozcházejí.
Ráno bob Charlotte zavolá hotelovým telefonem - nechá jí vzkaz, že odjíždí, aby mu řpinesla bundu, kterou si u ní zapomněl. Charlotte přichází a oba se loučí - loučí se ale poněkud ostýchavě a když Bob omylem pronese trochu sobecky znějící poznámku o loučení, Charlotte řekne “Bye” a odejde. Bob se za ní dívá až k výtahu, na Charlotte je vidět, že je velmi smutná.
Když jede Bob na letiště limuzínou, dívá se na fotku Charlotte, kterou sám fotil na jedné karaoke párty a japonských kamarádů. Najednou se podívá z okna na ulici a uvidí Charlotte, jak jde směrem pryč, dál po ulici. Nakáže řidiči, aby zastavil a vyběhne z auta. Dohoní Charlotte, která je překvapená a je rádá, že ho vidí. Obejmou se, Charlotte pláče a rozloučí se tak, jak se patří. Bob se s klidným srdcem vrací zpět do auta a na dobro odjíždí.

Kdybych měl hádat, jak jejich osudy dál pokračovaly, řekl bych, že Charlotte se rozvedla a bydlela sama. Jednoho dne uslyšela dveřní zvonek, a za nimi stál Bob, stále ženatý, pouze kvůli povinnostem vůči jeho dětem.

Film rozhodně není dějově založený a řadí se k těm, které zachycují proměnu lidí a jejich různé zvláštonsti, vybočení z normálu. Patří k takovým filmům, o kterých musíte potom v noci před spaním přemýšlet, podobně jako K-PAX, Terminál a nebo výše zmiňované Na Hromnice o Den Více (Hromnice jsou vlastně oficiálně komedie, ale jako komedii to divák brát nemusí, je to krásný a poučný román). Na žebříku film řadím nad Terminál a pod K-PAX a pod Hromnice. Hodnocení: 9/10 - skoro nejlepší. Velmi se mi líbil.

 

Next Page »

Leviathan

    kdo je Leviathan

    Jsem student aktuálně čtvrtého ročníku střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v českých budějovicích

     


 


RSS Zdroj

    ::

    RSS 2.0 < ZDE

    Přidejte si můj zdroj do vaší RSS čtečky

     

Statistiky