wz

THE VERY LAST POST

Ξ April 16th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Osobní |

S RADOSTÍ OZNAMUJI, ŽE TATO DOMÉNA SE PŘESOUVÁ NA PLACENÝ HOSTING A TUDÍŽ SI PROSÍM ZMĚŇTĚ ADRESU V OBLÍBENÝCH (TO SI VĚŘÍM CO?:)) A TAKÉ VAŠE RSS FEEDY … TĚŠÍM SE NA VAŠE DALŠÍ NÁVŠTĚVY:

HTTP://BLOG.FLANNERY.CZ/

FARE WELL BROTHERS AND SISTERS!

 

Jan Kryl o Karlu Krylovi

Ξ March 1st, 2008 | → 16 Comments | ∇ Osobní |

Když začínám psát tento článek, tak příhodně … prší a venku se setmělo.

Písničky Karla Kryla jsem zbožňoval už od školky, i když jsem tehdy moc nerozuměl tomu, o čem zpívá, cítil jsem emoce vyzařující z jeho písní a prožíval jsem je. Jednou jsem k narozeninám dostal originální magnetofonovou kazetu s výběrem jeho písniček, kterou jsem si během mládí pouštěl nespočetněkrát a dosud jí mám schovanou. Cítil jsem k němu hlubokou náklonnost, která postupem času přecházela v obrovský respekt.

Proto jsem byl nadšen, když jsem se dozvěděl, že ve čtvrtek na naší škole vystoupí sám Karlův bratr Jan osobně a bude nám referovat o Karlově životě. Představení se konalo po druhé hodině v posluchárně, v horních patrech SPŠ, kde jsme zabrali místa úplně nahoře. Jan Kryl si sebou přinesl elektroakustiku, mikrofon a vícevstupové kombo, takže jsem tušil, že nám bude taky zpívat a byl jsem nadšen ještě víc.

Představení bylo úžasné, bylo vidět, že Jan opravdu ví o jeho životě nejvíc ze všech. Povídal nám o jeho studiu, o jeho kariéře, o jeho nenávisti k režimu, o jeho odboji, o jeho emigraci, o jeho stavu k polistopadovému establishmentu a o jeho konci. Na konci jsem sebral odvahu a získal jsem sbírku básní Jana Kryla s vlastoručním věnovaním, které si už teď velmi cenním:

Na celé akci bylo ale bohužel něco, z čeho jsem byl smutný. Je to chování studentů na akci, jejich lhostejný přístup a jejich neuvěřitelná povrchnost, malost, idiocie a tupost. Studenti přišli do posluchárny, začali pokřikovat, vytahovat mobily, notebooky, PDAčka, začali řvát, začali žrát a dělat nepořádek a hluk. Během představení opět žrali své bagety, hráli si s mobily, spali a nebo hlasitě debatovali o tom, jakou skejťáckou čepici si koupili v jakém značkovém obchodě. Janu Krylovi vůbec nevěnovali pozornost, prostě se jen modlili za brzký konec představení, aby si mohli dojí naládovat své držky obědem ve školní jídelně. A to jsou dnešní devatenáctiletí dospělí lidé - povrchní hovada, která se zajímají jen o to, co bude k obědu, kdy půjdou na jointa a jestli dostanou holku do postele.
Když skončilo představení, okamžitě se začali řinout ven z posluchárny a ani se neohlídli … nasadili kšiltovky a začali nadávat. Ale přeci jen nakonec v sále několik lidí zůstalo, byli to lidé, kteří jsou si vědomi toho, kdo Karel Kryl byl a co se dělo v minulém režimu. Z naší třídy jsem tam zůstal já, kamarád kesy a spolužáci růža a káky, všichni jsme chtěli knížku s podpisem, s podpisem bráchy Karla Kryla. Tak málo nás tam zůstalo a potom ještě pár strojařů … a zrovna naše třída E4A je pokládána za tu nejlepší na škole. Je to k pláči, že?

Kde to jsme, když ze směrodatného vzorku sta devatenáctiletých lidí - 10 z nich jsou lidé po všech stánkách a opravdu něco ví a cítí … a zbytek jsou lhostejní upíječi piva nebo hovada a nezvdělaní idioti, kteří v budoucnu opět dopustí, aby se historie opakovala? Kde potom jsme?

A tím se loučím s vámi, kteří se mnou souhlasíte a vy, kteří máte sto chutí mi aspoň vynadat do kreténů, vy se sem raději nikdy nevracejte!

 

Poselství Všem Čtenářům

Ξ February 24th, 2008 | → 14 Comments | ∇ Osobní |

Vyjdu dneska ven a zjistím, že přišlo jaro :). Udělám si kávu, opřu se o starý stom, který na mě příjemně vrhá stín a pozoruji probouzející se jarní přírodu. Čárly běhá kolem mě a vnucuje mi svojí umělohmotnou pískající kost a nemůže pochopit, že mě ta jeho kost prostě nezajímá :). Ptáci zpívají v koruně stromu, protože neví, že večer tam vyleze naše Molly a nejmíň jednoho z nich zabije (jako mi včera přinesla komplet vnitřnosti z myši, hodná Mollynka).

Mám dobrý pocit, protože jsem zrovna dokončil zbytečnou maturitní otázku z češtiny na 8 stránek - Německy psaná literatura autorů židovského původu dvacátého století. Vůbec jsem to něměl v plánu psát, ale ráno jsem zapnul počítač, zjistil jsem, že mi nikdo nic nechce, na křepelkách není žádnej novej komentář (Kápl prohrál, ale překvapivě nereaguje …), tak jsem prostě otevřel můj krásnej ofís dvě ká sedm a ekrobet rýda a začal jsem opisovat. Moc nudná práce … upřímně, radši bych sekal trávník. Nemám tě rád Thorauschová, nemám … nemám a taky ti to nakonci roku pěkně řeknu, víš?

A taky se mi dneska zdál krásnej sen. Když jsem se probudil, byl jsem smutnej, že to byl jenom sen … proč nás Bůh obdařil sny? Je to jako falešná naděje - přesně takové hezké sny jsou. Užíváte si krásný sen, ve kterém máte to, po čem toužíte a potom se probutíte, vidíte jenom polštář, na nočním stolku poloprázdná sklenička s vodou a budík, ukazujíc půl desáté ráno. To uvědomění si, že vlastně nemáte to, co tak zoufale chcete, bolí. Pak mám do oběda náladu pod psa, ale vždycky mi zbývá naděje … to je pravda, to je většinou to jediné, co mi z mých snů zbyde.

Někteří lidé jsou více na zemi, někteří jsou více v oblacích a někteří to dynamicky střídají. Znám oba extrémy - totálního realistu a totálního snílka. Nechtěl bych dopadnout jako žádný z nich. Jsem myslím ta třetí skupina … nejvíc se mi líbí, ale také je hodně zrádná, protože přechody z reality do snu jsou nádherné a naopak přechody ze snu do reality jsou hrozné. Právě přechody zpět mě nutí chovat se cynicky k mnoha lidem. Když vidím, jak berou tu realitu vážně … prostě se k nim cynicky chovat musím, viď kykyno, viď Renatko? A ještě se mi to líbí … mám z toho přímo nelidskou radost.

Zadalší … Nebaví mě blogeři, kteří píší magazíny … píší detailně o suchých povrchních věcech, píší nadřazeným způsobem. Nebaví mě mladí blogeři, kteří píší, jako by na svůj věk posbírali veškerou moudrost světa a chtějí poučovat. Nebaví mě blogeři, kteří píší bezpředmětné články pro své malé stádečko lidí. A baví mě ti, kteří píší o sobě, kteří píší o svém životě, o svých názorech na život a na společnost. Baví mě ti, jež se nezajímají o to, kolik mají čtenářů a prostě píší, protože chtějí, protože mají potřebu sdělovat. Baví mě blogeři idealisté … nebaví mě blogeři realisté.
Evča mě chvíli bavila … bavila mě, přiznám si to, protože je to mladá slečna, co se tak trochu vymyká standardu (to jsem vám neříkal? miluju lidi, kteří se vymykají standardu, kteří jdou proti proudu, kteří vybočují z řady, kteří se nebojí razit si vlastní cestu bez ohledu na ostatní). Ona chvíli psala tak, že se k tomu dal napsat komentář, ale potom jsem, po chvíli počátečního nadšení (jak už to u mě bývá), otevřel oči. Ty články (update: jen některé z posledních) jsou prostě špatné … podobných článků si můžu najít tisíce, když budu chtít. Komentátoři jí tam píší jenom proto, že je to slečna Aj Tý. Slečna Aj Tý, tý se musíme zalíbit, musíme se vytáhnout, musíme komentovat všechno, co napíše (a za tím si pořád stojím … já se mezi ně vlastně řadím).

Další kategorie blogerů, kteří mě nebaví, jsou blogeři, mající blog na iDnes. iDnes je sice královské internetové zpravodajství, které jsem si navyknul denně aspoň dvakrát pročítat, ale blogeři jsou tam strašní. Povětšinou mladí ambiciózní nafoukaní realisté, věčně nadávající na levicovou politiku a našminkované slečinky, které se před hodinou vrátily z diskotéky, hodnotící volbu prezidenta tak klišovitým způsobem, že bych brečel. Blog tam mají třeba také takové osobnosti, jako Jiří Paroubek, nebo David Rath. Blog Davida Ratha jsem četl a docela mě překvapil … je to docela v pohodě typ, ale bohužel má tu smůlu, že byl médii (hlavně televizí Nova) roztrhán na kousky, takže komentátoři se zmůžou jenom na nadávky. I kdyby třeba David Rath chválil je samotné, zmůžou se jenom na nadávky a vsadil bych se, že to, co napíše, ani nečtou. Je to smutek.

Je vás málo lidé, co netrpíte tím, co v letech šedesátých vyjádřili pánové Simon a Garfunkel písničce Sound of Silence. Že už jsem se o tom zmiňoval nejméně stokrát? Ano, zmiňoval, je to totiž pravda. Dvacáté století je smutné století, dvacáté první bude asi ještě smutnější a já v něm budu muset žít … a vy také, lidé, jak vám mám říkat? Lidé mě blízcí. Je vás málo a možná si připadáte sami, ale sami nejste. Sami nejsme. Hledáme severní zdi a sami jsme pro jiné jejich pohledem severní zdí odděleni. Že nevíte, co je celá ta věc se severní zdí zač? Můžete si totiž pod tím představit co chcete … to já od vás chci … kdo si není schopen představit nic, než cihlovou seď na severu země, nepochopí asi nic z toho, co tady píšu a to je pro něj jedině dobře. Kdo si pod tím cosi představí, třeba mu bude celá ta věc dávat smysl a třeba mu to i udělá radost … … … … … a třeba mi přes ni ukáže cestu.

Rozhodl jsem se za žádný ze svých předchozích článků nenést zodpovědnost, rozhodl jsem se k nim nehlásit, protože se mi nelíbí. Byl jsem takový před rokem, ale teď takový nejsem, tak je prosím nečtěte, uděláte si falešnou představu o mně. Píšu tenhle weblog vlastně jako deník … je krásně vidět, jak se střídají reálné a snové roviny během etap mého života. Rozhodně nepíšu pro nějakou širokou oblast lidí a jsem si vědom toho, že valnou většinu příchozích mé problémy nezajímají, ale já je sem přesto píšu. Píšu je sem proto, že jednou může přijít někdo, koho to zajímat bude. Píšu to také proto, abych se jednou ohlédl zpátky a připomněl si, jaký jsem kdysi byl. Jsem si také vědom, že mám někdy sklony psát nadřazeně, tak mi to prosím odpouštějte, prosím.

Děkuji, že jste to dočetli až sem.
Yours Truly,
volunteer Michael Flannery,
Crossmaglen PIRA brigade,
24.2.2008

A ještě nakonec hezká citace, kterou jsem odchytil včera v southparku … byl to sice díl, kde se cartman nevědomky přidal k ilegálnímu spolku severoamerických pedofilů (:D … jo, jsou tam občas docela zábavný témata), ale to co řekl šéf toho spolku, se dá aplikovat na každého jedince a na každou skupinu, které nejde s mainstreamem (i na tebe, čtenáři, pokud jsi dočetl až sem):

For mankind, sometimes it’s easier to persecute, than to understand.

Možná to neřekl přesně takhle, ale v podobném slova smyslu.
A teď už se opravdu loučím.

 

severní zeď

Ξ February 13th, 2008 | → 1 Comments | ∇ Osobní |

Dnes jsem narazil na severní zeď. Věděl jsem o ní už dřív, ale nikdy jsem nevěděl, kde leží. Dnes jsem jí ale objevil. Prostě jsem jen tak putoval travnatou krajinou plnou šutrů … placatých, oválných, kulatých, hranatých, ale přesto pořád stejných šutrů. Kolem severní zdi ale žádné šutry nejsou, je tam pouze tráva. Moc se mi u severní zdi líbí a asi tady dnes také přenocuju. Nebudou mě tlačit žádné šutry, protože šutry se sem bojí chodit, nelíbí se jim tady, nedaří se jim tady. Šutry prostě nemají severní zeď rádi. Nevím, jestli je tomu tak i u jiných vysokých zdí, ale u této určitě. Je to krásná, impozantní a vysoká zeď, která se táhne až k nebesům, ale přesto skrze ní svítí slunce. Rozléhá se až kam oko dohlédne, ale kdybych popošel jenom kousek doleva, stěna by zmizela. Určitě by zmizela, protože jsem tudy prošel už mnohokrát a nikdy jsem na ní nenarazil. Toužím jít za ní! Toužím jí přelézt a překonat! Toužím spatřít to místo, které ukrývá, toužím spatřít místo, kam šutry nemohou a kam ani nechtějí! Cítím to skrz ní, je to na ní napsáno písmem, které se nečte a přeci jen předává poselství, které mě tak láká. Ano, dnes si tady udělám ležení … tady, pod severní zdí a budu se oddávat tužbám. Nehodlám odsud odejít, nehodlám už dále procházet prázdnou krajinou plnou hranatých, kulatých, placatých, oválných, žulových, křemenných, diamantových, zlatých a přesto pořád úplně stejných šutrů, nehodlám. Chci za tu zeď … a taky se za ní dostanu a všechny šutry tady nechám, nevezmu si ani jeden. Půjdu dál na sever cizí krajinou - krásnou krajinou, vím to - dál na sever.

 

The SAM Song

Ξ February 7th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Osobní |

Jelikož se poslední písnička od Éire Óg líbila (Go On Home British Soldiers), přidám dnes ještě jednu moc hezkou od té samé skupiny. Poskytnu text, informace i politické pozadí.


Text:

Well I have been a Provo now for fifteen years or more
Of armalites and mortar bombs I thought I knew the score
Now we have a weapon we’ve never used before
The Brits are looking worried, and they’re going to worry more
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

Well I started out with petrol bombs and throwing bricks and stones
There were a hundred more lads like me I never was alone
Soon I learned that bricks and stones won’t drive the Brits away
It wasn’t very long before (who did I join?) I joined the IRA
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

Then there came internment in the year of ‘71
The Brits thought we were beaten that we were on the run
On that early august morning they kicked in our back door
But for every man they took away (how many did they miss?) they missed a hundred more
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

I spent eight years in the cages had time to think and plan
Although they locked away a boy I walked out a man
There’s only one thing that I learned while in a cell I lay
The Brits will never leave us (until when?) until they’re blown away
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

All through the days of hunger strike I watched my comrades die
And in the streets of Belfast you could hear the women cry
I can’t forget the massacre that Friday at Loughgall
I salute my fallen comrades as, I watch the choppers fall
Tiocfaidh ár lá, sing up the ‘RA (Ooh, ah, up the ‘RA! Ooh ah up the ‘RA!)
SAM missiles in the sky…

Politické pozadí:

V pozdních osmdesátých letech dvacátého století importuje Provisional IRA mnoho těžkých zbraní z Libie a mezi nimi i rakety země-vzduch (SAM - Surface to Air Missile). Britové se raket obávají. Jejich obavy se brzy naplní a helikoptéry padají k zemi, nejvíce úspěšných zásahů zaznamenává JihoArmaghská brigáda PIRA, která poblíž slavného Crossmaglenu sestřelila přinejmenším 4 helikoptéry. V Crossmaglenu bylo zabito dobrovolníky PIRA celkem 58 příslušníků RUC (Royal Ulster Constabulary - královská ulsterská policie - zrádci) a 124 britských vojáků (většinou snipery a bombami), přičemž nevím o ztrátách ze strany PIRA … prostě úspěch :).

 

Lost, Ztraceni

Ξ February 4th, 2008 | → 7 Comments | ∇ Osobní |

Tak mi skončili Losti :(. Na nově v neděli skončila třetí sezóna tohoto seriálu, čtvrtá bohužel ještě není dokončena a první díly ještě asi ani nebyly oficiálně odvysílány.

Já ten seriál miluju … snad ještě nikdy se mi nestalo, že bych nějakého seriálu nevynechal ani jeden díl a v každém dílu tak náruživě hltal nové události a informace. Každou neděli, po celý třetí ročník a po půlku čtvrtého mě tento seriál doprovázel.
Vím, že je hodně lidí, kteří ten seriál nesnáší (zdravíme Miri, pokud to čte … zdravíme z Budějc), ale absolutně nechápu proč. Kdyby odhodili svoje předsudky a dívali se na seriál od začátku, zjistili by, že je v něm mnoho poselství a mnoho ponaučení, která jsou velice aktuální a seriál jako takový může jistým lidem i velmi pomoci. Seriál je nejdříve nádherně tajemný a ke konci je tam na seriál neobvykle propletená a složitá zápletka (někteří členové rodiny začali ke konci ztrácet o ději přehled, ale já jsem tu zamotanost úplně zbožňoval).

Moje nejoblíbenější postava byl z mužů James (Sawyer) Ford a žen Juliet (z těch druhých).
Postava, která se mi nejméně líbila byl z mužů Charlie (z Drive Shaft) a z žen Clare (ta s miminem).

Nakonec ještě přidám Desmondovu písničku (z Jukeboxu):


 

Vzpomeňme zítra

Ξ January 29th, 2008 | → 3 Comments | ∇ Osobní |

Vzpomeňme zítra na smutné výročí odporného Britského zločinu … na Krvavou Neděli, jež se odehrála 30. Ledna 1972 v Severoirském městě Derry (čti v městě Derry Irské provincie Ulster) či kdo chce v Doire Cholm Chille.

Thatcherová ať shnije v pekle.
Tiocfaidh ár lá!

 

Náš maturitní ples

Ξ January 26th, 2008 | → 2 Comments | ∇ Osobní |

Událost, která je po dobu studia na střední škole snad nejočekávanější událostí vůbec - to je maturitní ples. Náš proběhl 23.1.2008 ve středu od 19ti hodin v domě kultury Metropol v Českých Budějovicích.
Navzdory tomu, že jsme ples nepřipravovali tak dlouho, jak se to obvykle dělá (obvykle dva roky předem - my dva měsíce předem), si myslím, že byl naprosto perfektní a nejsem sám, kdo si to myslí.

Ve středu jsem přišel do Metropolu již asi ve tři hodiny odpoledne a potkal jsem tam velkou část naší třídy sedíc v šatně a pokuřujíc vodní dýmku. Neměli jsme totiž ještě vůbec nacvičené půlnoční překvapení a tak jsme to museli dohnat. Po nacvičení půlnočka se ještě muselo čekat na napsání informací pro moderátora a jejich vytisknutí kvůli naprosté demenci spolužáka Michalce, který o své nízké inteligenci přesvědčil mnoho lidí již v průběhu roku (hlavně mě a kesyho).
Poslední půlhodinu před zahájením jsme seděli před šatnou u neprodaných stolů a snažili jsme se vysublimovat nervozitu a trému do okolního vzduchu (s částečnou pomocí nikotinu) a pak to přišlo … 19:40.
Shromáždili jsme se před vchody do sálu a čekali, až skončí předtančení … tak se stalo za pár minut a my jsme vypochodovali předvést náš slavný nástup za podpory moderátora a jásotu publika. Při vstupu jsem byl omráčen nespočtem fotografických blesků, ale naštěstí jsem začal zase rychle vidět, takže jsem mohl zapadnout do formace. Po krátkém synchronizovaném pochodu po sále jsme se seřadili tak, aby vznikla schématická značka tranzistoru a něho jsme se pak postupně rozprchli do předem určených míst ve dvou liniích podél koberce. Po seřazení technická podpora pustila naše maturitní video (ve skutečnosti jim k tomu musel dopomoci jeden z nás), jež se líbilo nejen mně, ale také ostatním divákům a spolumaturantům … opravdu se nám povedlo.
Jakmile skončilo video, moderátor nás začal postupně volat. Já jsem šel asi pátý, takže jsem se nemusel moc stresovat … vzal jsem si šerpu od třídního, růži od prof. Šinknerové a na šampáňo od mirky jsem málem zapomněl, a taky jsem se, jako mnozí, málem zapomněl nechat vyfotit.

(pro zvětšní klikněte)
tady jsem napravo a nalevo je mimochodem spolužák a bloger Touny

(pro zvětšní klikněte)
a tady ty slavné drobáky, kterých jsem nenasbíral ani půlku skleničky

Po přípitku a po sesbírání všech drobáků měl následovat “tanec s rodiči a kantory”. První měli sóla maturanti a já můžu jenom děkovat, že to byl ploužák a ne něco, co bych stoprocentně neuměl. Šel jsem tedy tančit s mamkou a nic hrozného to nebylo. Po tanci jsem chtěl zjistit, jak jsou na tom ostatní kamarádi, tak jsem šel ven ze sálu. Cestou jsem potkal o dva ročníky mladší spolužačku Renču, které to mimořádně slušelo a které jsem slíbil, že si s ní zatančím (což mi posunkem naznačovala z dálky). U šatny jsem zjistil, že je všechno OK a že se nikdo zatím neopil ani neztrapnil.
Po dohrání skupiny XiXao’s Drums (ve které mimochodem účinkuje jeden z nejoblíbenějších učitelů na naší škole) hrál další ploužák a já jsem si šel s Renčou zatančit (a tímto jí děkuji, že mě k tomu donutila, protože se mi to nakonec líbilo).
Po tančení následoval BreakBeat, jež se mi docela líbil a Biketrieal show, kterou jsem nestihl, nýbrž jsem šel vyprovodit Renču na zastávku (nemohla se déle zdržet a bylo jí to velmi líto).
Po Renatině odchodu pro mě poklesla zábava na nižší úroveň a to taky částečně vlivem toho, že tam hodně lidí opilo (a to včetně některých maturantů - jmenovitě Švejda). Opít se během vlastního maturáku a podle mě prasárna, kterou si může dovolit udělat pouze pako největšího kalibru.
Prodávala se tombola, tančilo se dál. Ze zhora jsme sledovali Vrbu, který to rozjel jako Karel Gott a Šinknerku s jejím manželem (jež od některého z kamarádů dostal označení loser), kterým to mimořádně šlo. Kamarád Kesy se celý večer také pokoušel zatančit si s mirkou (promiňte mi, že tam to velké písmeno nedokážu a nedokážu napsat … řádně se totiž opila), což se mu nakonec povedlo.

Půlnoční překvapení proběhlo chvíli po půlnoci a na konci se trochu zvrtlo, ale to vůbec nevadí. Vzali jsme si na sebe maturitní trička (která se velmi povedla, navrhoval je Kesy) a na to dvoudílné kartony polepené bílou páskou tak, aby zobrazovaly určitou elektronickou součástku (já jsem měl rezistor). Takto oděni jsme se vypravili do sálu, kde jsme pod světlem UV lampy sestavili zapojení zesilovače, načež začal hrát “střídavý, střídavý”. Lidé tlaskali, protože to udělalo opravdu hezký efekt.
Nevím, kdo to nakonec zkazil, ale onen člověk začal mlátit svého druha kartonem do hlavy a ostatní, mysleje si, že to součást představení, se přidali :). Tak jsme se mlátili krabicema a když už se krabice rozpadli, skákali jsme do vzduchu a vykřikovali “hej! hej! hej!”. A i přesto se to lidem líbilo.

Po půlnočku byla diskotéka. A Já tímto proklínám všechny ty lidi, kteří se starali o pozvání dívek ze školy až do desátého kolene! Protože zapomněli pozvat Verču … To se dělá? (A zakazuji vám se o tom předemnou jen zmiňovat, nebo psát k tomu komentář :) )

S naším maturákem, a s tím pěkným pocitem si už do konce života budu spojovat písničku An Angel od Kelly Family, která hrála jako ploužák během diskotéky.
Když jsem odcházeli, Happy a já jsme ještě navštívili prof. Šinknerovou, která tvrdila, že nám to dá na angličtině pěkně sežrat, protože pro ní nikdo nepřišel k tanci. Už bylo na čase šinky, už bylo na čase :) .

A tímto se loučím … fotky doplním, až přijdou.

 

Learning Irish konečně dorazila!

Ξ January 14th, 2008 | → 3 Comments | ∇ Osobní |

Psalo se 5. sprna roku 2007, když jsem si usmyslel, že se chci učit Irsky (vlastně jsem to strukturovaně odvodil :)). Od onoho dne proteklo v Jordánu mnoho vody a mnoho lidí se dnešního dne již nedožilo. Mnoho lidí neveřilo, že mi touha učit se Irsky vydrží a musím přiznat, že i já sám jsem o tom ze začátku pochyboval.
Čím více jsem se ale o Irsku dovídal, tím více jsem ho obdivoval - kulturu, tradice, muziku, krajinu, podnebí, historii, temperament … a jazyk.

Jenže nebyly zdroje a když nějaké byly, nebyly dostatečně dobré - chybělo jim audio, s jehož pomocí bych si mohl osvojit velice velice velice velice složitou výslovnost. Chtělo to papírovou učebnici, a tak jsem začal hledat. Brzy jsem zjistil, že učebnice Irštiny není jedna, nýbrž je jich asi pět a to ještě v různých inovovaných vydáních a jsou běžně dostupné v Britských, Irských, Italských, Amerických, Francouzských a Nizozemských knihkupectvích (v hojných počtech - to jest přičítáno narůstajícímu zájmu lidí mimo Irsko o tento jazyk), ale v českých nikdy neležel a nikdy zřejmě ležet nebude ani jeden výtisk jediné z nich.
Taková učebnice není vůbec laciná záležitost, ale mně na tom nezáleželo (vlastně záleželo, když jsem neměl peníze), protože jsem jí za každou cenu chtěl. Studoval jsem recenze a ohlasy čtenářů, kteří se víceméně shodli na tom, že Learning Irish od M. Ó Siadhaila je výborná a lze se s ní naučit jazyku velmi obstojně.

Když jsem byl rozhodnut, kterou učebnici, musel jsem se rozhodnout který obchod. Konkurenti byli smradlavý německý eBay, smradlavý americký eBay a Irský obchůdek litriocht.com -> hádejte, co jsem si vybral :).
Litríocht.com (mimochodem nacházející se v Trá Lí, hrabství Kerry) nabízel boxed verzi s čtyřmi CD, které jsem prostě nemohl odolat a tak jsem napsal na informace, kolik mě taková sranda bude stát. Odpověděla mi jistá Caitlín, jíž jsem velmi vděčný, že mi pomáhala od začátku až do konce, protože to byla moje první mezinárodní objednávka a já jsem nevědel kudy kam. Vyměnil jsem si s ní všehovšudy přes deset emailů a nebýt její ochoty, nikdy bych asi knížku neměl :).

Dále chci také poděkovat spolužáku mikkovi, který mi poradil, jak vyplňovat formulář mezinárodní bezhotovostní platby a také chci poděkovat České Spořitelně, za její službu “Přeshraniční převod v EUR”, díky níž byla celá sranda velmi laciná.

Tím bych skončil s děkováním a pokračoval bych dál :). Ve čtvrtek se mi konečně podařilo odeslat formulář na platbu přes internetbanking a ještě večer jsem dostal od Caitlín mail, že odeslala můj balík. Trochu jsem se o víkendu strachoval, že by nemusel dojít, protože jsem jako město omylem uvedl České Budějovice místo Borovany, ale balík přeci jen došel a to nečekaně rychle - rychleji, než mnohé lokální objednávky -> došel totiž dnes :). Z County Kerry do Trocnova jde balík rychleji, než ze skladu Czechcomputeru do Trocnova :)

Celková cena, kterou jsem zaplatil + všechny poplatky kolem jest 49EUR + 220Kč za bankovní převod.

Balík :) ::
balík
Irish Post
zpáteční adresa

Box :) ::
předek boxu
zadek boxu

A otevřenej box :) ::
otevřenej box
znova otevřenej box

Paráda ne? :)

 

Konečně nový typ spamu!

Ξ January 12th, 2008 | → 0 Comments | ∇ Osobní |

GMail.
GMail je parádní freemailová služba googlu, na kterou nedám dopustit. 6,3GB pro zprávy a přílohy, vynikající spamový filtr a šifrování při přístupu z mailového klienta. Ten vynikající spamový filtr ale jednou za čas selže a jako spam označí i běžnou korespondenci, proto je nutno ho minimálně jednou týdně kontrolovat. Každý den tam přibyde dvacet až třicet zpráv, které doposud nabízely pouze jeden jediný typ produktů v různých variacích - totiž “d**k enlargem*nt pil*s”.
Ale dnes přišel zcela nový a zajímavý spam :). Posuďte sami:

Hello, Ulrich

We are two different people who live into different countries,but we live into one Earth. And we have all chances to meet each other. You can buy a ticket to Ukraine and to fly to me, if you want.
I am woman who wants to love and to take care of her soul mate.
I will be devoted wife and mother.
You can’t imagine how my heart misses tender feelings, romantic compliments.
I can give everything in order to meet my love.
You can take my heart here –LINK–

Looking forward to hear from you soon

July P

Ukrajinskou nevěstu mi teda ještě nenabízeli a ještě k tomu si myslí, že jsem Ulrich von Lichtenstein :).
Osobně proti Ukrajincům a Rusům nemám absolutně nic (třeba proti Mile Jovovich :)), já jsem taky z jedný čtvrtiny Ukrajinec a z jedný čtvrtiny Rus.

Další věc, je rozhodně taky nový typ spamu a teď se na mě nezlobte, že budu třeba arogantní, ale já to tak prostě cítím.
Jednou kdysi dávno jsem psal článek na tounyho blogu o tom, jak se jednoduše nabourat do nezabezpečeného počítače. Psalo mi hodně lidí, abych jim něco dovysvětlil nebo vysvětlil a všem jsem pomohl, protože byli celkem dobří v oboru a uměli česky. Včera mi ale jeden člověk napsal tohle:

Bobry den potreboval bych se vas na neco zeptat!Moc rad bych se chtel nekomu nabourat do pc!ALe nejak opoprad nevim jak dostat ten config
do ciziho pc a jak ho tam dostat a pak jak se pripojit pomocte pls mam i skype –NICKNAME–

Ten mail mě rozzlobil a docela hodně, takže jsem jeho pistateli odepsal něco o tom, že není hoden obsluhovat ani elektronickou mikrovlnku natož chtít se někomu nabourat do počítače.
Poslat někomu, od kohož něco chcete, mail, který neobsahuje žádné oslovení, žádný pozdrav, žádnou interpunkci, žádnou diakritiku a enormní množství překlepů je vrcholná nevychovanost.
Já považuju e-mail za nejvyšší formu internetové komunikace a tudíž by e-mailová zpráva měla obsahovat určité neměnné prvky, jako má běžný dopis. Schopnost psát gramaticky správně v rodném jazyce taktéž vypovídá o úrovni člověka.

 

Next Page »

Leviathan

    kdo je Leviathan

    Jsem student aktuálně čtvrtého ročníku střední průmyslové školy strojní a elektrotechnické v českých budějovicích

     


 


RSS Zdroj

    ::

    RSS 2.0 < ZDE

    Přidejte si můj zdroj do vaší RSS čtečky

     

Statistiky